Alternativní... - Spike I

A/N: Pracuji se všemi sériemi Buffy, ze seriálu Angel jsem si vypůjčila jenom některé náznaky. Komiksy jsem (zatím) nečetla a tudíž je ignoruji.
S realitou Harryho Pottera opět nakládám podle sebe. Spoilery ze sedmičky tu sice najdete, ale nikterak velké. Přesto – pokud ještě nevíte, jak to všechno dopadlo, raději nečtěte.

Omlouvám se, pokud budou postavy trochu OOC. Hlavně ty z Buffy nemám pořádně „ohmatané“, podnikám s nimi první dětské krůčky, tak mi to prosím nezazlívejte.

Za názor a rady děkuji Memorin. Bez tebe bych se snad nikdy neodvážila crossover uveřejnit.

Obvykle povídky nikomu nevěnuji, ale tentokrát doopravdy musím. Kouzelnému víkendu a třem slečnám, kterým za něj vděčím. Vy víte… Tenkrát to byla inspirace. Tenkrát jsem začala znovu psát.


Kráčel ulicí a zůstával po něm jen cigaretový kouř. Později se zastavil v jednom baru a chvilku se systematicky opíjel. A když se pak vracel opět do hrobky, zpíval si jednu z těch starých odrhovaček.

Jenže na něj „doma“ čekalo překvapení.
A radost z něj tedy neměl.

Stála tam zrzka.

Pořád stejně hubená. Pořád stejně sexy. Pořád stejně… lesba.

Willow.

V poslední době byl klid. Už žádné „bratříčkování“ s tím pitomým Angelem, už žádné bojování proti svému druhu. A hlavně žádná Buffy.
Hlavně ne ta.
Jako kdyby nikdy neexistovala. Prostě… zmizela. Zapomněl.
(tedy pokoušel se zapomenout)
Vrátil se k životu, který ho bavil. Hrobka, televize, chlast a cigarety. Občas zabít nějakého upíra jen tak pro zábavu. Nic, za co by se měl stydět. A samozřejmě si taky užíval. Jo, ženský měly pořád stejně horká těla jako kdysi. Teď už je nevysával, ale dokázal je využít jinak. Hodí se. A člověk by neřekl, kolik se jich dá nalákat na sex na hřbitově.

A teď je tenhle příjemný stereotyp narušen zrzavým šprtem.

Po… Po jak dlouhé době? Vlastně…

Naposledy ji viděl… Byl to… Pohřeb Buffy.
Jo, to byl ten den.
Tři roky zpátky.
Tenkrát ta duše v něm pálila a zraňovala ho. Teď už byl otupělý. Teď už byl svobodný.

Už byl jen on a láhev. A cigarety. A jeho upírská duše.

„Nazdar, kotě. Asi bych měl začít zamykat. Možná by bylo lepší, kdybys přišla jindy a třeba zaklepala.“

„Hele, Spikeu, teď nemám čas na tvoje pitomé řeči. Potřebuju pomoc.“

Pomoc?

„A proto seš tak milá?“

Už nebyla tou malou vystrašenou holkou. Byla dost sebevědomá a hrdá. Když si vezme, jak ji viděl poprvé… Vtipné. Nebyla už taková.
Teď byla lesba. A čarodějka. A takové jsou všechny.

„Nemáme moc času.“

„Nemáme? Ty nemáš, já jsem spokojenej a hlavně ti nic nedlužím. Nemusím ti pomáhat,“ napil se.

„Dřív jsi nám pomáhal.“

„Jenže… to tu byla Buffy. A teď je pryč. Nic vám nedlužím,“ opakoval.

Mluvil vážně.

Buffy je pryč a on má zpátky svůj život.
A je za to rád.
Má svůj život.
Je rád.
Krucinál.
Je prostě rád.

„Jenže ty jsi jediný, kdo nám může pomoci. Musíme ho zastavit.“

Aha. Už je to tu zase.

„Koho?“

„Démon Asirae, dává dohromady armádu. A pokud se mu to podaří…“

„Tak nastane apokalypsa. Zase,“ zasmál se.

„Spikeu… Prosím.“

Znovu se zasmál. Jak byla směšná… Možná už není vystrašenou studentkou, ale pořád… pořád je tak zatraceně lidská. Jasně, silná čarodějka, která má v sobě obrovskou moc, se kterou by mohla zničit svět… Ale stejně… Ještě byla strašně mladá.
Nezažila to.
Nezažila to, co on.

„Tři roky.“

„Cože?“ nechápala ho.

„Jsou to tři roky, co jsem se s tebou a tvejma kamarádíčkama viděl naposled. A ty teď ode mě chceš pomoc. Kašlalas na mě, Rosenbergová. Nestál jsem ti ani za zavolání. Za zdvořilostní návštěvu. Neposlalas mi ani zkurvenej pohled!“

„Hlavně, že tys na nás myslel. A přitom jsi věděl, že jsme byli LA, zatímco ty ses někde flákal.“

„Jenže já po vás nic nechci.“

A teď mlčela.
Utřel ji.
Američanku.
Nikdy je nepochopí.
Ani po těch letech nepřestal být Angličan.

„Pořád seš s tou drzou holkou?“ odvedl řeč jinam.

„Cože? No… jsem s Kennedy. Pokud myslíš ji.“

„Jo. Přesně tu,“ znovu si zapálil a mávnul krabičkou směrem k Will.

Zavrtěla hlavou.

Úplně svatá. Ani nekouří.

„Tak o co jde? Co po mně chceš?“

„Abys nám pomohl Asirae porazit.“

„Proč zrovna já, Will?“

„Potřebujeme upíra.“

Zasmál se.
Jasně. Najednou jim je dobrý.

„Angel nestačí?“

„Angel… Má jinou práci. A ty jsi jediný upír, co nám může pomoci.“

„Proč zrovna upír?“

„Démon Asirae jde porazit jenom, když si dítě temnoty podá ruku s nevinným dítětem lidským.“

Kecy. Kecy. Kecy.

Tyhle hovadiny slýchával stokrát denně. Dítě temnoty, konec úsvitů, vykoupení, zrada a smrt… No a co?

Blablabla.

Tolik to pro něj znamenalo.

Všechny ty fráze stejně vymýšlí nějaký impotentní čaroděj se sklonem k teatrálnosti.

„Takže si potřeseme rukou a hotovo. Super.“

„No, to je trochu problém. Já to nemůžu být, protože… však víš.“

„Nevím,“ dělal hloupého. Schválně.

On totiž moc dobře věděl.

„Nejsem zrovna nevinné dítě,“ nervózně se usmála.

Willow.

„Ty myslíš černý oči, šílenej pohled, stahování lidí z kůže a takové ty věci?“ musel jí to připomenout.

Jen tak.
Schválně.
To byl on.
To bylo to, co dělal.

Nadechla se a potřásla hlavou.
Stiskla rty.
A… zasmála se.

„Jo, to je taky důvod.“

Willow trochu vyrostla. Nakonec.
Smířila se.
Co jiného jí nakonec zbývalo?
Odbouchanou vám milenku, zcvoknete se, stáhnete vraha z kůže, zabijete pár nevinných, chcete zničit svět… a nakonec se prostě jen s tím vším smíříte.
Jinak to nejde.

„A nejde jenom o potřesení rukou… Samozřejmě při tom budu muset trochu čarovat, ale je to jediná možnost, jak Asirae zastavit. On je… zvláštní. Speciální.“

„Co umí?“

„On je… opravdu velký.“

Zadíval se na ni nechápavě.
A…?

„A?“

„Má velké zelené rohy… A je silný a má velké kladivo.“

„Takže trol?“

„Není to trol… Je horší,“ dodala.

„A kvůli tomu nastane apokalypsa?“

„Dobře, tak to není zrovna největší ze všeho zla, se kterým jsme bojovali, ale je nebezpečný. Ublížil Kennedy.“

Aha. Tak tady byl zakopanej pes.

Ten démonek si dovolil sáhnout na její přítelkyni a teď kvůli tomu bude poslaný na výlet do pekla bez zpátečního lístku. Litoval by ho, kdyby nebyl takovej sobeckej hajzl.

„Jak moc?“

„Bude v pořádku, ale prostě… ublížil jí. Musíme ho zastavit.“

Pořád to samé.
To mu nemůžou dát chvilku klid?

„Takže potřást si rukou s tvou holkou?“

„Kenn je přemožitelka, tu temnotu má v sobě taky. Ale ve městě je i Andrew…“

„Ten malej šmejd? No, tak ten vám určitě pomůže.“

Málem se rozesmál. Andrew… Andrew! Sice ho neviděl více než tři roky, ale pochyboval, že se od té doby změnil. Ten zůstane už napořád naivním školákem, který cituje Star Trek při každé příležitosti.

„Snaží se. Můžeš si z něj dělat legraci, ale každopádně už nám několikrát zachránil kůži.“

Tak tím by se raději nechlubil…

I když i on uměl být občas docela… v pohodě. Někdy ho i rozesmál. Prostě dítě. Malé dítě.

„Nevím, proč bych vám měl pomáhat. Jdi pryč, kotě.“

Zapnul televizi. Za chvilku by mělo jít I Love Lucy.

„Vždyť… Spikeu, já vím, že jsi možná pořád naštvaný, ale tady nejde o tebe nebo o mně, tady jde o…“ odmlčela se.

„O co? O všeobecné dobro? Tak na to kašlu úplně.“

Teď už mu to bylo jedno. Vlastně mu to bylo jedno vždycky.

„Jde o Buffy.“

Buffy.
Nechtěl o ní slyšet.
Ale…

„Co s ní?“

„Měla tě ráda. A přála si, abys nám pomáhal, snažila se tě začlenit do normálního života. Věřila ti. Věřila, že nám pomůžeš, kdyby bylo potřeba.“

Tohle neměla.

Vzal ji za loket a silou přitáhl k sobě.

„Nemluv o ní, netahej ji do toho. Snažíš se ji využít jenom kvůli tomu, abys dosáhla svýho! Jenže ty nevíš nic… Nevíš, co… Jdi do hajzlu,“ odmrštil ji od sebe.

Měla v očích… něco jako strach. Na sekundu.

Stejně věděl, že by stačilo jediné její slovo a byl by z něj jen prach. Byla silná. Jenže mu to bylo jedno.

O Buffy začínat neměla.

Nebylo to fér.

„Pořád to bolí?“ šeptala.

Pitomá Willow.
Najednou ukazuje soucit. Jenže o ten nestojí.

„Co Tara?“

„Tara zemřela už dávno, šla jsem dál. Musela jsem.“

„Ale pořád to bolí, co?“

Pochopila.
A mlčela.

Neměla vytahovat Buffy. Nechtěl na ni myslet, ani na to, co by na tuhle celou situaci řekla.
Vždy byl s nimi.
(tedy ne vždy, ale poslední léta svého života… tedy po své smrti… tedy… vždyť je to jedno).
Bojovali bok po boku.
Pak zase zemřel…
A vrátil se…
A bojoval vedle Angela jenom kvůli tomu, aby mohl bojovat zase s ní.
A splnilo se mu to, doopravdy bojovali… Tentokrát napořád. Podruhé už si ji vzkřísit nikdy netroufnul…

Takže zmizel taky. Nasedl na motorku a odjel pryč od zbylých Scoobies, od všeho, co by mu ji připomínalo. Byl svobodný. Nechtěl už nikoho z nich vidět… A oni ho nehledali… Nikdo ho stejně neměl rád. Kromě Buffy.

A možná maličké Dawnie.

Předtím.
Jak holka vyrostla, i city se proměnily.

Kurva.

Bylo to tu zase.

Willow rozjitřila staré rány. A nasypala do nich sůl. Jak ji nesnášel… Nejraději by se napil její krve. Ne, že by na ni měl chuť, ale prostě… Aby jí ublížil.

Krucinál.

Tohle mu dělá ona.

Mrcha.

Ví, jak dosáhnout svého.

Nahodí trpitelský pohled, zastýská si po mrtvé milence, zmíní další milenku jako raněnou a taky prohodí něco málo o Buffy.

A ví, že se on na to chytí.
Protože musí.

Ona by to chtěla.

„Dobře, pomůžu vám. Ale je to naposledy.“

Kývla.

„Díky. Děláš správnou věc.“

Ale tohle znělo extrémně kýčovitě.

Jejich život byl občas jeden velký kýč.

****

Malý polorozbořený hostel a tam ubytováni „ochránci všeho dobrého“. V jednom pokoji.

Stál před otevřenými dveřmi a koukal na Kennedy v (opravdu hodně) těsném tričku. To přemožitelství jí svědčilo… Přemožitelky bývaly vůbec vždy ty nejvíc sexy holky.

Jenže to nebývaly lesbičky.

Svět už prostě není stejnej.

A vedle Kennedy stál Andrew a tvářil se nadšeně. No, snad ho nebude zase objímat…

Willow okolo něj prošla dovnitř.
A on… jen stál. Snad jim to dojde.

„Nepůjdeš dál?“ Kennedy se usmála. Vyzývavě.

Sakra. Ona s ním flirtuje, a to dokonce i před svou holkou!

„Oh... Promiň, Spikeu. Pojď dovnitř,“ pozvala ho Willow.

Takže s ním Kennedy neflirtovala, ale jenom se mu vysmívala. Občas to je těžké rozlišit.

„Chtěl jsem ti zavolat, ale nemohl jsem tě nikde sehnat,“ Andrew zářil jako sluníčko.

Očividně ho viděl rád. No… taky mu chyběl. Svým způsobem.

Ale proč to říkat nahlas?

Jenom kývl a obrátil se k Willow: „Kde máte toho nezvanýho hosta? Ať to můžeme rovnou skončit.“

„Nedáš si kafe? Neposedíš, nepovyprávíš o tom, co děláš?“ Kennedy se pořád culila.

Chtěl jí věnovat nějakou ironickou poznámku, jenže v tom mu došlo, že si z něj dělá legraci. Z něj! Býval „Big Bad“. A teď je upír, kterému se každý posmívá. I ta hloupá přemožitelka. Jedna z mnoha. Už to vážně nebylo, co bývalo. Když teď někdo zabije přemožitelku, tak z toho nebude takový poprask. Doba se změnila. To za jeho mládí…

Kennedy smrt samozřejmě nepřál, přece jenom taky s ní už zažil věci. Patřila ke „gangu“. Trochu jinak než třeba Alex, ale patřila tam. I když to, že jí ten démon trochu „pocuchal fasádu“ mu nevadilo. Stejně nevypadala, že by ji něco bolelo. Byla to prostě Kennedy. Tak co? Ta vydrží všechno (horší než Terminátor s Robocopem dohromady).

„No tak… Nemůžeme si sednou a popovídat si? Vážně.“

Andrew. Samozřejmě.

Ten malej kluk uměl být fajn. A Willow bývala vtipná. Kennedy byla sice dost rázná, ale… líbila se mu. Dokázala řešit věci přímo, nechodila okolo horké kaše. Nebyla jeho oblíbeným člověkem (přemožitelkou), ale líbila se mu.

Ale teď už se k nikomu z nich nechtěl vracet.

Byl už jinde.

„Chci už tohle mít za sebou. Kde toho démona máte?“

„To kdybychom věděli… Prostě se vždy někde objeví… Ale můžu udělat stopovací kouzlo a vyhledat ho.“

„Tos nemohla udělat už předtím, Rosenbergová?“

Udělala na něj obličej.

„Ne-e.“

A v tu chvíli se rozpadla stěna a dovnitř vpadl… démon Asiree. Ošklivý. Velký. Zelený. S kyjem. Takový větší trol.

Příšera. Monstrum.

Ale rozhodně nic strašného.
Znal horší.
Tohle byla ještě norma.
Vlastně… působil celkem směšně.

Jenže ublížil Kennedy, a tak ho chtěla Willow zničit.

Než stihl cokoliv udělat, Kennedy se proti démonu vrhla a silou ho praštila do obličeje. Posléze ho kopla tamtéž.

Ale s tou příšerou to ani nehnulo.

Spike se přidal. Vrhnul se proti démonu, ale ten ho odhodil.
Jako kdyby byl z papíru.

Kruci.
Bolí to.
Vážně měl ten démon sílu.
Hodně velkou sílu.

„Dissolvo!“
Willow vyslala kouzlo a obr zůstal stát na místě. Znehybněn. Na chvilku.

„Chytněte se! Oba!“ zakřičela.

Bylo jasné, pro koho to platí.

Jenže jak to udělat, když je Andrew na druhé straně místnosti?

A démon jim k tomu příležitost asi také nedá. Kouzlo už polevilo a začal se zase hýbat. A Willow musela čarovat… Neměla čas ho zadržet.

„Lidské dítě… a stvoření noci… tady stojí před tebou. Zplozenče pekla…“

„Andrew! Sekera!“ Kennedy zakřičela a oslovený kývnul.

Možná vyrostl i on.

Vzal sekeru…

A pod její tíhou se převážil a spadl.
(takže možná ne)

Kennedy praštila démona znovu a tím ho trochu zpomalila… Natáhla se pro sekyru.

Spike mezitím došel k Andrewovi a podal mu ruku. Pomohl mu zvednout se.
Docela trapné ho držet.
(trochu homosexuální ale co… za svůj posmrtný život toho zažil)

„… zde před tebou stojíme. Žádáme tě o průchod… Jdi tam, kam patříš…“

Kennedy zarazila sekeru démonovi přímo do hlavy, ale nevypadalo, že by ho to nějak bolelo. Spíše se po tom oháněl, jako kdyby to byl nějaký nepříjemný hmyz.

„… zplozenče pekla… jsme tu, abychom tě zastavili…“

Kolem nich se rozlila namodralá záře.
Spike cítil, jak ho dlaň pálí.
Kouzlo začalo zabírat.

Démon křičel.

„… zploženče pekla… jdi do reality tobě patřící… odejdi tam, kam patříš… zpl….“

Démon se zvedl a rozběhl se proti Willow.

Narazil do ní.

A ona spadla přímo na Spikea s Andrewem.

Pustili se. Spojení bylo přerušeno. A modrá záře… vybuchla… Byla všude okolo nic… A pak… Zmizela.

A byli tam jen oni tři a tma.

****

„Co se stalo? Je pryč?“

Zaslechl podivně zasněný hlas.
Willow.
Co dělá Willow u něj v hrobce?

Počkat… Nejsou v hrobce.

Šel s nimi do toho hloupého motelu. Ošklivý zelený démon. Andrew. Její holka. A pak zase zbabrala kouzlo a něco se stalo.

Znovu.

Otevřel oči.

Byli v nějaké špinavé zapadlé ulici. On. Na zemi ležela zrzka. A taky Andrew. Kennedy nikde.
A po démonovi taky ani stopa.

Jen oni tři a tmavá ulice.

Teď už vstala i Willow a Andrew se k ní připojil. Tvářil se vyděšeně. Jako vždy.

„Mělo to někam přenést toho démona. Ne nás,“ zašeptala a trochu nervózně se usmála.

To je snad jasné, ne?

„Co teď?“ Andrew…

„Teď tahle mizerná čarodějka udělá něco, co nás přenese hezky zpátky,“ pohodil směrem k Willow.

Vypadala rozpačitě. On čekal, že ji do rozpaků uvede. Řekl to schválně. Protože mu bylo jasné, že nebude vědět, jak je dostat zpátky.
Koneckonců… byla to pořád Willow.

Možná dospělejší a nebezpečnější… ale pořád Willow.

„Možná bych mohla zkusit teleportaci… Ale bude to obtížné, moc jsem na ní nepracovala a ani nevíme…“

„Nemůžeme nejdřív zjistit, kde jsme? Třeba bychom mohli raději použít vlak nebo tak něco…“ podotknul Andrew.

Docela dobrý nápad. Ten kluk se nezdá.

„Zavolám Kennedy,“ Willow vytahovala mobil.

Aha.

Takže žádná kouzla, žádné triky… prostě jen stará dobrá technika.
Vždyť to říká pořád – svět už není jako dřív.

Will nervózně chodila sem a tam… Volala, ale…

„Nemůžu se jí dovolat. Doufám, že je v pořádku… Zatraceně.“

Zapálil si cigaretu, opřel se o zeď… Klid. Jen klid. Proč by měl řešit problémy nějaké zrzky. Nic pro něj (už) neznamená. Už pro něj nic neznamenají. Nikdo.

Ani ona. Ani Andrew. Ani Kennedy. Ani Buffy.
Jsou pryč.
A vlastně tu nebyli nikdy.

„Rona to taky nebere… Zkusím ještě zavolat do ústředí, snad nám Giles poradí,“ a vypadala stále víc a víc nervóznější.

„Jsme vůbec ještě v Americe?“

Andrew na to kápl.

Spike… to věděl od té doby, co se přenesli.
Nadechl se.
Tohle vůbec nevypadalo (ani nevonělo) jako USA. Cítil vodu ve vzduchu. Cítil vítr. Déšť. Cítil… Anglii. Starou dobrou Anglii. Už je to dlouho, co odjel, ale pořád to cítil. Doma. Jo, takhle voní domov.

Ale mlčel.

Však ono jim to třeba dojde.

„Ústředí mlčí… jako kdyby… Neexistovalo,“ snažila se to pochopit.

To bylo divné. Ano, možná (určitě) byli v Anglii, ale to neznamená, že by se nedalo dovolat do Los Angeles.

Ledaže… Ledaže by je Willow svým kouzlem dostala úplně mimo. Nebylo by to poprvé, co se něco takového stalo.

O něčem se začala dohadovat s Andrewem. Jak zjistit, kde se nacházejí… Že by mohla udělat kouzlo. No to určitě… Ví, jak to dopadá, když dělá kouzla.

Odcházel.

Teprve, když byl od nich asi deset kroků, to vzali na vědomí.

„Spikeu? Kam jdeš?“ Andrew…

Otočil se.

„Najít nějakou hospodu.“

„Hospodu? Ale… my se odtud musíme dostat. Will udělá kouzlo a…“

„Tak u toho nechci být.“

„Hej!“ jasně, zrzce se to nelíbilo.

„Řekl bych, že nějaká zaplivaná putyka bude na získání informací lepší, než volání nikam a vyvolávání duchů… A taky mám žízeň.“

Mlčeli.

Willow se na něj mračila (ale věděla, že má pravdu, samozřejmě). Andrew přešlapoval a očividně nevěděl, na jakou stranu by se měl připojit. Prostě Andrew.

Šel pryč.
Ještě se na ně otočil.

„Můžete mně…“

Do něčeho (někoho) vrazil.
Spadl.
A ten někdo taky.

„Kam koukáš, idiote? Pitomí mudlové…“

S prskáním a nadávkami se ten někdo zvedal.

Spike vstával taky: „Já? Jasně… Mám mít oči i vzadu, co?“

Počkat… Anglický přízvuk. Věděl to. Anglie.
Ale… Něco stejně nehrálo.

Ten někdo byl alespoň o dvě hlavy menší než on, hubený, bledý a blond. O dost mladší. Tak dvacet. A naštvaný. Jako on.

Ať jde někam. Má dávat pozor na cestu. Rozhodně nemá čas se s ním zdržovat.

Ať jde někam…

„Ehm… Ahoj? Možná byste nám mohl pomoc,“ Willow za nimi přišla a usmívala se.

Jasně. Hraje si na hodnou. Aby zjistila informace. Pro ni to je lepší než hospoda. Pro něj ne. Pro něj to je cizí kluk, co na něj křičí.

„Nevím, proč bych to dělal,“ odpoví blonďák.

Jo…

Trochu mu ten tón byl povědomý.

Hmm…

Asi nebyl tak originální, jak si myslel.

„Jenom potřebujeme vědět, kde jsme. Prosím.“

Podíval se na ně, jako kdyby se zbláznili.

„V Camdenu?“

„Kdeže?“ Andrew po dlouhé době promluvil.

„Londýn. Copak tu, krucinál, nikdo nepozná Londýn? Američany nikdy nepochopím…“ Spike začal nadávat.

„Tys to věděl?“ Willow se na něj obrátila.

Její oči… Jako kdyby ztmavly. Na okamžik si pomyslel, že…

Ale ne, byl to jen odraz měsíce. Není proč… mít strach. On se taky ničeho nebojí.
Ničeho.

Už totiž… není důvod, proč se bát.

Stejně už je po smrti. Dvakrát.

Nebo kolikrát, už to přestal počítat.

„Nejsem tak slepej jako vy dva.“

„Hej!“ tentokrát se zase něco nelíbilo Andrewovi.

„Jenže, jak jsme se tu vzali?“ nechápala.

„Tvou šikovností?“

„Tss…“

„Já raději půjdu,“ blonďatý někdo raději odcházel. Nevypadal z nich zrovna nadšený. A on se mu nedivil, taky by nejraději zmizel.

„Díky,“ Willow měla potřebu mu ještě děkovat.

Za co?
Že jim řekl, že jsou v Londýně?

Ooooo…

„Je za hodně… Už jsem měl být dávno někde jinde.“

Hmm, takže narozdíl od něj má blonďák jiný názor.

„Tak promiňte, že jsme vás obtěžovali, pane…?“ omlouvala se Willow.

A proč dává na konec ten otazník? To je nutné vědět, jak se ten malej pitomej šmejd jmenuje? Sice Angličan, ale nechutně arogantní a nabubřelý. Proč se tak chová?

„Malfoy…“

„… pane Malfoyi…“ doplnila Willow, a pak se zarazila.

Jo. Blbý jméno.

„Super! Úplně jako v Harrym Potterovi! To se tak jmenuješ odjakživa nebo ses nechal přejmenovat? To já jsem uvažoval, že se nechám přepsat na Severuse, ale rodiče mi to zakázali…“ Andrew se nějak rozmluvil.

A on nechápal, proč to říká. No a?
Co to blábolí?
Každopádně ten blonďák – Malfoy – vypadal ještě překvapenější.

„Počkat… To vás poslal on?“

„Kdo?“ nechápala Willow.

„Potter… Chtěl se mi vysmát a poslal vás? To na něj sedí… Srab… Osobně by to nezvládl. Tak mu laskavě vyřiďte, že ať udělá cokoliv, tak mně je to jedno. Pořád zůstane tím, kdo zradil.“

Nějaký společný známý?
To jméno mu je povědomé, určitě ho někde slyšel… Ale…

Podíval se na Will. Stála a dívala se na blonďáka jako na dávno ztracenou lásku. S otevřenou pusou. Oči jí zářily. Cože? Něco mu uniklo?

Andrew taky vypadal, že se každou chvilku rozsype štěstím.

„To se tady už všichni zbláznili?“ Spike to nechápal.

Willow: „Jo. Přesně.“

Andrew: „Bezva.“

?

|| 2. Kapitola

Draco ISpike I